Probouzím se do sluncem zalité ložnice. Manželka ještě spí. Slézám z naší velké postele.
Dívám se z okna a snažím se vyčíst dnešní počasí. Vypadá to, že bude hezky. Potichu
se vytrácím do koupelny,dát si ranní sprchu. Cestou přes potemnělou šatnu si beru
oblečení a už stojím v koupelně na vyhřátých dlaždičkách. Při pomyšlení, že by mě teď
zebaly nohy velebím vynálezce podlahového topení a lezu do sprchy. Při čistění zubů
zkoumám řevnické údolí, které doposud halí mlhavý opar. Je to hezký kraj.
Vracím se do ložnice, dávám manželce ranní polibek a jdu přichystat snídani. Po cestě
nakouknu do obou pokojíčků, jestli stále naše ratolesti odpočívají, ale nikdo se nehýbe
ač do pokojíků již prosvítají ranní paprsky. Tiše zavírám dveře a pokračuji do kuchyně.
Je tu ticho, cítím dřevo, kouř a vůni knih, miluju tuhle kombinaci. V krbu vestavěném do
knihovny, která zabírá celou stěnu, hžnou řeřavé uhlíky. Jdu přiložit jedno polínko.
Pohled na oheň mi dodává zvláštní klid a pohodu. Stavím vodu na čaj.
Otvírám velké dveře na terasu a trhám pár lístků z bylinkové zahrádky vedle terasy.
Slyším ptačí zpěv z lesa. Chvíli se zastavím, zaposlouchám, ale pak už se hlásí o slovo
sykot konvice. Vracím se, dělám vajíčka a jdu vzbudit zbytek rodiny.
Usedáme k velkému dubovému stolu a začínáme jíst. Probíráme program na sobotu.
Kluci chtějí pomoct opravit kola, já si pak musím udělat něco do práce a tak jsme se s
klukama domluvili, že zatím posekají zahradu. Po obědě zajedeme na nákupy a večer
se chceme mrknout na film. Jde se tedy pracovat.
Odebíráme se do “levého ramene domu” a na jejím konci otevíráme dveře a vdechne
na nás svou specifickou vůni oleje a benzinu naše „haraburďárna“, jak jí říkáme.
Vytahujeme z ní kola ven na zahradu a začínáme s opravou. Je teplo, protože na nás
přímo praží sluníčko. Zase se tedy schováváme dovnitř.
Po chvíli jsme hotovi a kluci se chtějí ještě projet do okolního lesa, než začnou se
sečením. Nevadí mi to, alespoň budu mít na učení textů klid. Zavírám se do pracovny,
která je hned vedle. Slunce už se na obloze vyhouplo do nejvyšších pater a tak mi sem
nepraží. Je tu příjemný chládek a s pohledem na statné buky se začítám do scénáře.
„Tuc Tuc.“ Ale ne, manželka si pustila v pracovně hudbu a cvičí pole dance. Při tomhle
rámusu se nedá soustředit. Zvedám se z pracovny, jdu do obýváku a procházím stěnou
knihovny, za kterou se nachází byt pro hosty. Chvíli přemýšlím, pak mě však myšlenka
na chládek sklípku a sklenku vína okamžitě svede a já jdu po schodech dolů.
Usedám s vínem a kouskem sýra, co jsem vyndal z ledničky k hrubému
neopracovanému stolu a znovu se začítám. „Lukáši!“ Ajéje, manželka… „Už je oběd!“
Zvedám se a jdeme obědvat. Kluci prostřeli na terasu, rádi jedí venku. U oběda mi
říkají, že už stihli posíct trávu. Mám z nich radost.
Po krátké poobědové pauze se vydáváme na nákupy směr město. Už se připozdívá.
Z nákupů jsme se vrátili poněkud znavení z věčného chození po obchodech.
Do obýváku dopadají odpolední hřejivé paprsky a my společně usedáme na pohovku
a pouštíme film. Děti u něho usínají a tak je odnášíme s Verčou do pokojíčků. Alespoň
že to není daleko, sice jsou ještě malí, ale i tak se pronesou. Na nás je ještě moc brzy,
abychom šli spát.
Jdeme tedy do šatny, odkud vede točité schodiště do podkroví. Je to útulná místnůstka,
kde máme ledničku s vínem a velkou pohovku. Pozorujeme odsud hvězdy a jen tak si
povídáme. Tohle místo mám nejradši. Je jen pro nás dva. Nakonec se i náš čas nachýlí
a tak se jdeme převléknout a společně usínáme v posteli.
Komentáře
Okomentovat